Popudem k únorovému návratu ke klasickým dílům pro mne byla výzva čtenářského klubu My čteme, ve kterém se každý měsíc hlasuje o knize, kterou jeho členové (respektive vlastně kdokoli) budou číst. A to se mi líbí, protože se pak člověk může dostat i ke knihám, které by jinak třeba ani neotevřel a nebo například, jako v případě únorovém, zpět k nestárnoucím klasikám. V březnu mimochodem čteme Tolkienova Hobita 🙂
Northangerské opatství je raným dílem Jane Austen, jež vyšlo až roku 1818, rok po její smrti – vydavateli jej sice prodala již v roce 1803, k tisku ale nedošlo. Což je na jednu stranu nešťastné, protože je kvůli tomu srovnáváno s jejími nejznámějšími díly, které ale napsala až v pozdější a spisovatelsky zkušenější době.
Hlavní hrdinkou příběhu odehrávajícího se v autorčině oblíbeném Bathu je sedmnáctiletá Catherine, která tam přijíždí s rodinnými přáteli – manžely Allenovými, jež si vzali za své ji uvést do společnosti. Krátce po svém příjezdu potkává Catherine společně s paní Allenovou dávnou známou paní Thorpovou, s jejíž dcerou Isabellou se Catherine ihned spřátelí. Později vychází najevo, že s Thorpovými zná také Catherinin bratr James, který studuje v Londýně společně s bratrem Isabelly Johnem. Na prvním z mnoha plesů samozřejmě Catherine potkává také muže svých snů – Henryho, který okouzlí nejen ji, ale také paní Allenovou a další.
Po sérii peripetií a záludných vztahů, poznámek a pozvánek na procházky, vyjížďky či plesy řeší autorka v příběhu stále z pohledu Catheriny vztah jí samotné k Isabelle, Henrymu, Johnovi, ale i Eleanor (Henryho sestře). Dozvídáme se mnohé ale také o spojení Isabelle a Jamese, které vrcholí, avšak nekončí, zasnoubením.
V druhé polovině knihy se společně s Catherine dostáváme do sídla generála Tilneyho – otce Eleanor a Henryho, kam se společně s nimi na pozvání Eleanor přesouvá z Bathu. Oním sídlem je právě Northangerské opatství, jež propůjčilo knize své jméno, a kde si Catherine užívá romantických představ vyčtených z románů, které má spojeny s takto starobylým domem.
Northangerské opatství je typické stylem psaní, který odpovídá dané době. Znamená to také to, že si na něj musí čtenář chvilku zvyknout. Pokud tuto drobnou obtíž překoná, dostane se mu typicky austenovského příběhu o mladé dívce z venkova, která poprvé navštívila město a byla uvedena do společnosti. Catherine nechybí jí bujná fantazie, záliba v romantických a hororových příbězích i povšechná neznalost všech stránek lidské povahy a naivita.
Problémy mladičké Catherine i její pobyt ve společnosti a hledání toho pravého jsou pro autorku jedinečnou možností, jak popsat stav soudobé společnosti a mimo jiné například velmi popisně ukazují její rozdělení na ryze mužskou a ryze ženskou část, včetně možností, rozhodovacích pravomocí i názorů, které obě pohlaví v této době měly.
Díky krásnému popisnému jazyku, lehkému příběhu i občasným vstupům autorky do příběhu (jak by asi měla vypadat tato románová hrdinka?), se dílo čte velmi hezky. Není to žádný dechberoucí příběh nebo složitá zápletka, ale příjemně oddechové čtení, které Vás přenese zpět do minulosti.
Hodnocení
Northangerské opatství – Jane Austen
Northanger Abbey, překlad Eva Kondrysová
Český spisovatel, 1994, 208 stran
Anotace
Módní lázeňské město Bath před dvěma staletími: sem jezdili angličtí otcové léčit v horkých pramenech klouby trápené dnou a spolu s manželkami uvádět dcery do společnosti s cílem upoutat zájem žádoucích ženichů. Hrdinky příběhu, upřímná, bezelstná mladinká Catherine a její mazaná přítelkyně Isabella si toto své poslání zpestřují četbou tehdy velmi oblíbených hororových gotických románů a jejich rekvizity vidí na každém rohu. Taková situace dává Jane Austenové výbornou příležitost rozehrát svůj proslulý smysl pro humor a ironický vtip.
Co Vy a klasická díla?
Baví Vás? Máte svá oblíbená?
Únorové shrnutí a březnová výzva klubu #mycteme
