„Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. Ne všichni dokážou snést oslepující světlo, neproniknutelnou tmu a ohromnou samotu.“
(s. 191)
Autobiografický příběh rakouské umělkyně narozené do zámožné rodiny v Karlových Varech Christiane Ritter vás překvapí svou syrovostí i nádhernými popisy arktické krajiny. Jak se ale autorka na arktické Špicberky dostala? Může za to její manžel s dobrodružným duchem 🙂 Hermanna Rittera si Christiane vzala ve svých 20 letech (v roce 1917). Tehdy pracoval jako námořní důstojník. Protože se ale nakonec rozhodl živit jako lovec kožešin, doma příliš nepobýval a jeho druhým domovem se staly zamrzlé Špicberky. A právě tam se za ním roku 1934 Christiane vydala, aby s ním strávila rok za polárním kruhem.
Městská „panička“ zvyklá na veškerý komfort Vídně se tak jednoho dne rozhodla splnit slib, který manželovi dala a odjela lodí z Hamburku vstříc dobrodružství a zanechávajíc doma u rodičů dceru Karin. O přípravách na cestu i strastiplné cestě do místa určení – maličké chatky, spíše nahrubo stlučené boudy, v níž měla strávit následující rok – vypráví se zaujetím a velmi čtivě.
Krásný způsob vyprávění a úchvatné popisy jsou ostatně pro celou knihu typické. Christiane dokáže popsat strohou a prakticky pustou krajinu plnou sněhu, ledu, ledových ker v ledovém moři a polární záře tak neskutečně, že máte chuť se tam alespoň na chvíli vydat. Umělkyni v sobě prostě nezapře – ať už v popisech neskutečných barev, které byste v zemi věčného sněhu nečekali, vnímání zákonitostí přírody, i snaze o zútulnění chajdy 🙂
Její příběh ale samozřejmě není jen pozitivně laděný. V průběhu roku zažije také pravou depresi ze severské nekonečné tmy, samotu (manžel spolu s dalším lovcem vyrážejí na několikadenní výpravy), úzkost a dokonce i boj o holý život. I přesto si ale dokáže arktickou krajinu zamilovat.
„Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoli.“
(s. 191)
Název knihy Žena v polární noci možná muže znít trošku romanticky, ale rozhodně se o žádnou romantiku nejedná. Stejně tak, jako to není jen „obyčejný“ cestopis. Christiane vás prostě na Špicberky téměř doslova vezme s sebou.
Hodnocení
Žena v polární noci – Christiane Ritter
Eine Frau erlebt die Polarnacht, překlad Viola Somogyi
Portál, 2020, 200 stran
978-80-262-1673-5
Anotace
„Všeho nech a přijeď za mnou!“
Právě tohle napsal své ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, sedmatřicetiletá vzdělaná umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i dospívající dceru a vydala se na nehostinný Sever.
Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté, co se Christiane podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Portál.
Žena v polární noci na ČBDB.cz.
