Píšu hlavně o tom, co znamená být člověkem - rozhovor s Auður Avou Ólafsdóttir

Auður Ava Ólafsdóttir – islandská spisovatelka a pedagožka ověnčená literárními cenami. Na české literární scéně zaujala již třemi svými romány, které spojuje motiv hledání sama sebe, kvůli němuž se hlavní hrdinové vydávají na cesty. Z čeho čerpá inspiraci a proč miluje poezii?

Paní Auður, pro české publikum máte velmi cizokrajně vypadající jméno. Znamená v islandštině něco?

Slovo „auður“ znamená v islandštině „prázdný“, „místo, kde nic není“. Každý si tak do něj může dosadit jakýkoli význam. Podle mě je právě tahle prázdnota zdrojem tvorby.

Kde berete inspiraci pro své knihy?

Inspiraci čerpám odevšad – z života, od jiných lidí, z přírody, ticha, uměleckých děl.

Pokud berete inspiraci i od lidí ve své blízkosti – stává se Vám, že se ve Vašich textech poznají?

V zahraničí se mi často stává, že mi jednotliví čtenáři děkují za to, že píšu zrovna o nich. Nezřídka se v mých románech najdou. Píšu totiž hlavně o tom, co to znamená být člověkem.

Kromě psaní románů, poezie a her také učíte historii umění. Co považujete za tu nejdůležitější věc, kterou by si Vaši studenti měli z Vašich přednášek odnést?

Dějiny umění jsem před rokem učit přestala a stala jsem se spisovatelkou na plný úvazek. Ale bavilo mě učit a sledovat studenty, jak se postupně proměňují, vyvíjejí, učí se samostatně myslet. Podle mě je nejdůležitější, aby se studenti naučili, že umění může být cokoli a že nikdy není takové, jaké by mělo být. Ale nejde jen o studenty – i učitel se učí od svých žáků.

Pracuji v neziskovém sektoru, proto je má další otázka nasnadě – spolupracujete či podporujete nějakou neziskovou organizaci?

Podle mě je psaní literatury prací v neziskovém sektoru.

Jakou knihu právě máte na svém nočním stolku?

Musím přiznat, že noční stolek nemám, ale moc se mi líbí básně v islandštině. Snažím se kupovat všechny islandsky psané sbírky poezie, které u nás vyjdou, a mám je nastrkané dokonce i v palubní přihrádce v autě, abych si je mohla číst, třeba když čekám na červené na semaforu. Každé slovo v nich má obrovskou hodnotu. Co mě ale fascinuje nejvíc, je, že v poezii jsou mezi slovy velké mezery, což dává víc prostoru čtenářům, aby přemýšleli a tvořili básně spolu s autorem.

Děkuji za Váš čas!