Když se Innokentij Platonovovič probouzí na nemocničním lůžku, nepamatuje si zhola nic. Jediné, co ví, je vědomí, že nic neví. Vzpomínky se k němu však po malých záblescích postupně začnou vracet. Nezařazené pocity, dotekové vjemy, vůně… Kým byl a jak se znovu „narodil“?
Sankt-Petěrburg, rok 1999. Innokentij se probouzí v nemocnici, kde jej ošetřuje sestra a doktor Geiger. Postupně se mu vrací vzpomínky na mládí – rachotící povozy po dláždění v ulicích Petrohradu, vůně letního odpoledne v Siverskom, kam jezdíval s rodinou na prázdniny, fascinace letectvím, první láska Anastasia… a rok jeho narození – 1900.
„Nic si nepamatuju. Jen nějaké maličkosti – vločky sněhu za nemocničním oknem, chlad skla na přitisknutém čele. Na události si nevzpomínám.“
(s. 13)
Za pomoci Geigera se Innokentij dozvídá který je rok a seznamuje se s pro něj zcela novým světem na přelomu století. Jako součást terapie mu lékař doporučí psaní deníku, kam si postupně zaznamenává události současné i minulé tak, jak se mu vybavují. A právě tímto stylem je napsána celá kniha – formou jeho deníkových zápisků, které ve druhé polovině knihy doplní i zápisky dalších dvou důležitých postav.
„V televizi mě nejprve líčili – napudrovali mi obličej, na vlasy mi rozprášili lak z kovové nádobky. Za mě tomu říkali rozprašovač a dnes je to sprej. Sprej je samozřejmě kratší. V angličtině je mnoho takových slovíček – malých a zvučných jako pingpongový míček a veskrze úsporných a pohodlných. Jenže dřív se na řeči tolik nešetřilo.“
(s. 142)
Veškeré informace, které nám autor předkládá tedy musíme skládat jako malé kousíčky puzzle dohromady v jeden ucelený příběh. Neočekávejte ale žádnou napínavou zápletku nebo dechberoucí vyvrcholení, čtenářský požitek je zcela v jiné sféře. Vodolazkin se očima Innokentije zamýšlí nad rolí člověka v dějinách i otázkou smyslu lidské existence, stejně jako nad nadčasovými otázkami pojícími se s minulostí i současností ruské společnosti.
Co se ze začátku může zdát těžko vstřebatelné – nejasný děj, chaotičnost zápisků, přeskakování „od jednoho ke druhému“ – po několika stránkách ani nezaznamenáte. Vzhledem k pojetí je jasné, že v knize je přítomna jistá rozvláčnost a na první pohled nedůležité popisy „nepodstatných“ maličkostí. Postupné skládání jednotlivých útržků myšlenek a dějových zvratů je sice malinko náročné na pozornost, v celkovém důsledku se ale vyplatí. Zejména závěr knihy je velmi emotivní.
„Dobře, uznáváte ale, že historie je řetězcem událostí?“ ptám se.
„Uznávám,“ odpovídá Innokentij. „Otázkou je jenom to, co se považuje za událost.“
(s. 241)
Evgenii Vodolazkin je ruský spisovatel, literární vědec a doktor filologie, narozený v roce 1964 v Kyjevě. U nás mu zatím kromě Letce vyšel ještě cenami ověnčený román Laurus ze středověké Rusi zasažené morem. Na Letci se podílel ještě jeden významný ruský autor – jeho obálku zdobí originální ilustrace Michaila Shemyakina vytvořená speciálně pro něj.
Hodnocení
Letec – Evgenii Vodolazkin
Авиатор, překlad Zdeňka Vychodilová
Omega, 2018, 416 stran
978-80-7390-707-5
Anotace
Hrdinou románu Letec je člověk, o němž se dá říci, že je tabula rasa: jednoho dne se probudí na nemocničním lůžku a jediné, co ví, je fakt, že nic neví – ani jméno ani kým je nebo kde byl. Doufá, že historii svého života obnoví tím, že si začne nahrávat kusé vzpomínky, které se mu začínají zobrazovat: Petrohrad na počátku dvacátého století, dětství na předměstí v Siverskom a Aluště, vysoká škola, první lásky, revoluce z roku 1917, láska k letectví… Ale jak je možné, že si vybavuje přesné detaily každodenního života, fráze, vůně a zvuky z tak dávné doby, když se píše rok 1999?
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Omega, Letce seženete třeba v síti Knihy Dobrovský 😉
