Antiutopický sci-fi román Vyprávění známé americké autorky Ursuly K. Le Guin se noří do hlubin staré civilizace, která byla zničena rychlou technickou revolucí. I přesto zůstávají ti, kteří ji uchovávají, byť v ilegalitě. Přemýšlivý příběh nejen o souznění s přírodou, tradicemi a zvyky, ale i o tom, jak správně svět vyprávět…
Vyprávění spadá žánrově do sci-fi literatury, s tou klasickou má však pramálo společného. Jedná se sice o svět plný vyspělých technologií, cestování vesmírem a nejrůznějších mimozemských ras (v tomto případě ale velmi podobných lidem), příběh je však spíše filozofický. Jak je ostatně autorčiným zvykem, neváhá upozorňovat na palčivé problémy současné doby.
Pátrání po zakázaném
Diplomatka Sutty (zástupkyně vyspělého společenství civilizací Ekumen) je vyslána na Aku jako pozorovatelka s cílem zkoumat kulturu, jazyk a zvyky místních obyvatel. Než tam ale dorazí, celá planeta projde prudkým technologickým rozvojem a zcela ji ovládne Korporátní stát – totalitní technokratický režim, který se snaží soustředěním se na co nejvýkonnější a nejefektivnější výrobu a spotřebu dohnat (s využitím znalostí získaných právě od Ekumenu) technologický náskok jiných planet za jakoukoli cenu. „Zastaralé“ tradice a texty jsou zakázány, vše se podřizuje množství nařízení, vše musí být maximálně efektivní. Veškerá Suttina příprava tedy přijde vniveč a ona může studovat pouze to, co Korporace schválí. Pak ale dostane nečekané povolení odcestovat z hlavního města do okrajové zaostalejší části země a úkol tajně pátrat po zbytcích zničené kultury.
„Čemu tihle lidé vlastně věřili? Co považovali za posvátné? Neustále hledala jádro celé věci, slova, která jsou centrem Vyprávění, posvátná písma, která by mohla studovat a zapamatovat si je. Našla je, ale nebyla to jedna kniha. Žádná bible. Žádný korán. Tucty upanišad, milióny súter.“
(s. 104)
Vyprávění
Zde, v malém podhorském městečku, postupně začíná objevovat přetrvávající pozůstatky Vyprávění – kulturní a filozofické chápání světa, návod, jak dobře žít. Vyprávění mají na starosti takzvaní máz – učenci, vypravěči – a je třeba jej chápat v širším slova smyslu. Někteří máz vyprávějí o účincích bylin, jiní vyprávějí staré příběhy, cvičební sestavy, vyprávějí při oslavách, vyprávějí dětem, zpívají. A přesto se nejedná o náboženství. Sutty se s nimi sbližuje, učí se jejich jazyk, účastní se Vyprávění a snaží se jej pochopit a co nejvíce zaznamenat. Jak složitý úděl má, možná napoví slova jednoho z máz:
„…bez Vyprávění se mohou klidně obejít kameny, rostliny, zvířata. Ale lidi ne. Lidi bloudí sem a tam. Nerozeznají horu od jejího odrazu v louži. Nerozeznají stezku od útesu. Zraňujou sami sebe. Rozčilujou se a ubližujou jeden druhému a všemu ostatnímu taky. Ubližujou i zvířatům, protože jsou naštvaní. Hádají se a podvádějí jeden druhého. Chtějí toho příliš mnoho. Všechno zanedbávají. Nevysadí rostliny. Vysadí moc rostlin. Řeky jsou plný sraček. Země je plná jedu. Lidi jedí jedovatá jídlo. Všechno je vzhůru nohama. Všem je špatně. Nikdo se nestará o nemocné lidi, o všechno, co je nemocné. Jenže tohle je moc špatné, moc špatné, jo? Protože starat se o věci, to je náš úkol, jo? Starat se o věci, starat se jeden o druhého. Kdo jiný by to měl dělat? Stromy? Řeky? Zvířata? Ty dělají jenom to, co už jsou. Jenomže my jsme tady, a my se musíme učit, jak být tady, jak všechno dělat, jak všechno udržet v tom směru, kterým to má jít. Zbytek světa, ten ví, co má na práci. Zná Jedno a Myriádu, zná Strom a Listy. Ale my víme jenom to, jak se učit. Jak studovat, jak naslouchat, jak mluvit, jak vyprávět. Když nevyprávíme svět, neznáme svět. Jsme ve světě ztracení, umíráme. Ale musíme svět vyprávět správně, musíme ho vyprávět pravdivě. Jo? Dávat si pozor a vyprávět ho pravdivě. A tohleto se pokazilo.“
(s. 134-135)
Díky nezávislému pohledu pozorovatelky Sutty, která se vždy snaží o pohled z více úhlů, je příběh podán velmi čtivě a současně zajímavě. Nejedná se o „pouhý“ popis kultury, ale plnohodnotný příběh, do něhož se mísí i vlastní zkušenosti Sutty z domovské Terry (Země), jejíž osud také Ekumen ovlivnil.
Cyklus necyklus
Vyprávění je součástí takzvaného Hainského cyklu – série, kterou volně propojuje právě Ekumen a postava „cizince pozorujícího neznámou civilizaci“. Jedná se pravděpodobně o jeho osmou část, ale oficiální číslování neexistuje, ostatně jak sama autorka říká: „People write me nice letters asking what order they ought to read my science fiction books in — the ones that are called the Hainish or Ekumen cycle or saga or something. The thing is, they aren’t a cycle or a saga. They do not form a coherent history. There are some clear connections among them, yes, but also some extremely murky ones. And some great discontinuities…“ (zdroj)
To, že se jedná o součást cyklu, z něhož u nás dosud vyšly bohužel jen 3 díly, je také jedinou slabinou celé knihy – v první kapitole až dvou se budete lehce ztrácet. Když ale nepolevíte, přijde příběh, pro který žádné předchozí znalosti nepotřebujete. A na konci se vám prázdná místa zaplní 🙂
Již podruhé musím zmínit skvělou práci malého nakladatelství Gnóm! a jeho majitele-editora-překladatele v jedné osobě Jakuba Němečka, díky kterému se nám dostává takto nádherný kousek do rukou. Sympatická je mi i forma zpracování – typický malý formát knihy s jednoduchou, ale nádhernou grafikou na matném přebalu. Palec nahoru!
Hodnocení
Vyprávění – Ursula K. Le Guin
The Telling, překlad Jakub Němeček
Gnóm!, 2016, 248 stran
978-80-906124-1-9
Anotace
Pozemská lingvistka Sutty pátrá ve velehorách planety Aka po zbytcích staré kultury, zakázané a pronásledované totalitním a technologiemi posedlým Korporátním státem.
Sutty postupně zjišťuje, že nesmírný labyrint tisíciletých vědomostí skutečně vskrytu přežívá, že je obrovský a nepochopitelný. Jeho jméno zní Vyprávění…
